Vzpomínka na Jizerské hory a penzion Berany

Bláznivý sáňkování aneb vzpomínka na starý časy

Jednoho dne, když jsem přišel v pátek ze školy domů maminka zahlásila, že mi pomůže se sbalit. Tak jsem se hned ptal proč? My někam jedeme? Maminka mi posléze sdělila, že se jede do Jizerských hor na zimní prázdniny. Prý mi to neřekla kvůli tomu, že bych potom byl celý jak na trní a nedal bych jim do odjezdu pokoj. Dneska musím uznat, že měla asi pravdu. Po sbalení jsme všichni vyrazili spolu se sousedy, o kterých jsem se dozvěděl také až při odjezdu. Bylo to super, protože tím pádem jel i můj kámoš Jirka, takže jsem věděl, že se nudit rozhodně nebudu. Cesta byla dlouhá, během cesty jsem se navíc dozvěděl, že jirka sebbou veze sáňky. Sáňky jsem já bohužel neměl ale vždycky jsem toužil se na nich svézt a přál jsem si je už dva roky po sobě k Vánocům.

Když jsme dorazili na Velké Hamry, rozhlédl jsem se a všude bylo bílo. Všude byla bílá pokrývka sněhu, kam až oko dohlédne. Ubytovali jsme se v penzionu Berany. Na tehdejší poměry to byl docela luxusní penzion. Ale nás, mě a Jirku, zajímalo úplně něco jinýho. Hned jak to bylo možný jsme popadli sáňky a vylítli ven. Našli jsme si kopec, který byl trošku už uježděný a škrábali se nahoru. Jirka nasedl dopředu, že prý bude kormidlovat. Mě tedy nezbylo nic jinýho než si sednout za něj. A kdybych věděl co se stane pak, tak bych ani nesedal. Jsme se rozjeli a nemohli se nabažit toho pocitu a té rychlosti. Pokaždé jsme jeli o něco rychleji až jsme to jednou nakonec nevybrali a skončily v ledové říčce. To byl tenkrát výprask, rodiče zachvátila panika, když nás viděli promočené skrz na skrz.

Sáňky zabavili a už jsme si nezajezdili.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *